Vyprávění Jirky Čelouda o cestách tří handbikerů po Islandu a Izraeli

Proč pouze Jirky Čelouda, když s ním cestovali ještě Matěj Mikšíček a Jan Havel? Všichni si tyto dvě expedice projeli na handbiku, ale pouze Jirka je z tohoto tria jediný handicapovaný – vozíčkář (quadriplegik). Jelikož se naše redakce snaží hlavně motivovat a inspirovat, zajímal nás názor a postřehy z těchto cest právě z pohledu vozíčkáře…

• Jak vznikl nápad absolvovat tak náročné cesty? Navíc v tak náročných klimatických podmínkách, jaké panují na Islandu a později v tak nebezpečných zemích, jako jsou Izrael a Palestina?

V létě r. 2012 jsme jeli týdenní čundr po jižních Čechách. Jeli jsme ve stejném složení. Po pár měsících jsme u piva vedli debatu o další cestě. Něco zhruba na 2 týdny, 600-700 km. Bohužel nebo spíše tedy bohudík Jenda pod náporem čtvrtého piva nadhodil, „co jet na Island?“ Já, také pod náporem čtvrtého piva, jsem řekl, „hm, tak jo.“ Matěj chtěl jet v létě makat do Států, při nevím kolikátém pivu práskl půllitrem o stůl a zařval, „s*** na Ameriku, jedu s Váma!“ Čímž začalo plánování a původní návrh délky cesty se změnil na 44 dní a 1 600 km. 3/4 roku jsme cestu připravovali a 9. července 2013 nás opravdu vítal v tu chvíli slunečný Island.

• Popiš nám, v jaké sestavě jste cestovali a proč kluci jeli zrovna na handbiku a ne na běžném kole? A proč zrovna v této sestavě?

Jižní Čechy, Island, Izrael a Palestina bylo složení stejné, já, Jenda a Mates. Proč zrovna my? Kamarádíme se od puberty, od doby, kdy jsme všichni balili stejnou holku. Od té doby i přes můj úraz a další okolnosti se dá říct, že jsme pořád stejní pitomci. Už nevím, kdo mi to říkal, ale vystihuje nás to celkem dobře: „Vy jste vyvážená trojka, Mates, to jsou ty svaly, Jenda, to je ta hlava a ty jsi ten vozejčkář.“ A proč všichni na handbiku? Když jeden, tak všichni!

• Můžeš stručně popsat první cestu po Islandu? Klimatické podmínky, příroda, cesty, mentalita lidí, co vás zde nejvíce překvapilo, váš největší problém, kdo vám pomohl a jak?

Jak jsem řekl, vítal nás slunečný Island. 18°C, slabý vítr. Říkal jsem si, „44 dní v tomhle? Paráda, čekal jsem to horší.“ Po dvou hodinách začalo sněhopršet, vítr foukal do ksichtu, že jsem nevěděl, čí jsem, furt se to zhoršovalo a mě šlo hlavou: „44 dní v tomhle? A k****!“

To by asi tak odpovídalo počasí, nikdy nevíš, jak bude a když už si říkáš, horší už to být nemůže, čekej neveselé překvápko. Ale musím říct, že jsme měli spoustu krásných dní a islandská příroda nám vynahradila všechno i s úroky (viz. fotogalerie).

Cesty byly na Road 1, která vede kolem celého ostrova, krom cca 20 kilometrového šotolinového úseku, asfaltové. Byl to z větší části ten hrubý, hodně štěrkový asfalt.

Měli jsme hodně technických problémů s koly, zlomená klika, rozbitá přehazovačka, snad 20 defektů atd. Tím jsme ale měli možnost alespoň trochu poznat Islanďany. Jsou naučení si pomáhat, jsou čestní, nekradou. Měli jsme s sebou kola a vybavení za půl milionu a nikdy nás nenapadlo je zamknout. Nejvíc nám pomohl při zlomené klice chlapík jménem Gisli. Nejenže zařídil opravu zdarma, dal nám jídlo, pivo, vzal nás na člun na jezero chytat ryby, ale dal nám ještě na cestu telefon a občas zavolal: „Hele kluci, za 30 km potkáte restauraci, máte tam objednaný jídlo.“ Bylo by toho na dvě strany textu..

• Jaký byl impuls pro vaši druhou cestu a za jak dlouho od té první jste ji zrealizovali?

Impulsem byl úspěšně zvládnutý Island a do Tel-Avivu v Izraeli jsme letěli půl roku po návratu právě z Islandu.

• Můžeš popsat druhou cestu po Izraeli a následně Palestině? Klimatické podmínky, příroda, cesty, mentalita lidí (muži – ženy), co vás zde nejvíce překvapilo, vaše zkušenosti v militarizovaných zónách atd.?

Z -10°C v ČR jsme se na letišti v Izraeli ptali na počasí. Prý je zima, 14°C. Kluci šli okamžitě do trička a kraťasů. V noci byli teploty blízko nule, ale ve spacáku nás to netrápilo. Jinak se teplota pohybovala kolem krásných 15-20°C. V Sinajské poušti bylo ale hrozné vedro, nedokážu odhadnout kolik. Příroda? Potkali jsme 3 moře, poušť, hory, kopce, roviny, pole, louky, palmové a banánové sady, atd. Nevím, jestli existuje na světě další místo rozlohou velké jako Morava, kde potkáte tohle všechno. V Izraeli jsou lidé hodně západní, je to bohatý vyspělý stát. Vynechám-li tedy ortodoxní židy, to je kategorie sama pro sebe. V Palestině už to byl jiný svět. Arabský. Všechno jinak vypadalo, jinak vonělo, ženy chodily zahalené v burkách, muži byli veselí, uřvaní, pořád nás někdo zval na kávu nebo chtěl pohostit. Přesto je z nich cítit, že jsou to tvrďáci a zachovávali jsme si velký respekt. Obavy tam občas byly. Ženy se s námi nesměly fotit, ani být v jedné místnosti. Nezjistili jsme si, jak to tam chodí a byla to trochu chyba.

Opět jsme potkali lidi, kteří se nám stali přáteli, nabídli nám nocleh, jídlo, pití, sprchu. Musím jmenovat Mayan a Eliho z Jeruzaléma, Yosiho z Tel-Avivu a palestinskou rodinu (nevzpomenu si bohužel na jméno), u které bylo vidět, že bere ze svého, aby nás mohla pohostit. Tam jsme měli také tu čest poznat, jak velké kulturní rozdíly mezi našimi světy jsou.

Několikrát nás na cestě zastavili vojáci, chtěli vidět okamžitě pasy, ptali se, co tu děláme, odkud jsme, odkud jedeme, kam jedeme, koho jsme potkali, jestli máme zbraně atd… Mohlo se to zdát jako buzerace, ale vzhledem k napjatým vztahům mezi Izraelem a okolními státy se není čemu divit.

• Měli jste přesný itinerář cest, a nebo jste jeli takříkajíc na blind? Používali jste GPS či satelitní telefon a podobná zařízení?

Pro Island byl cíl jasně stanoven, objet ostrov kolem dokola a vzhledem k tomu, že je tam 1 silnice, nebylo nad čím dumat. Žádný itinerář nebyl. Pouze cíl.

Pro cestu po Izraeli a původně plánovaném Jordánsku jsme určitou osnovu návštěv památek měli. Bohužel nás na hranicích Izraele a Jordánska odmítla jordánská strana do země vpustit. Důvodem měla být dvoukilometrová vojenská zóna, skrze kterou je striktně zakázáno pohybovat se jinak než v motorovém vozidle. Od té doby jsme jeli na sever s jedinou poznámkou v našem itineráři – jet do Golanských výšin.

Používali jsme pouze nepříliš podrobné papírové mapy.

• Kolik kilometrů a za jak dlouho jste najeli po Islandu? Následně pak při vaší druhé cestě? Máš představu kolik hodin jste byli denně na kolech a kolik kilometrů jste za den zhruba najeli?

Bohužel nám vždy kiksly tachometry, takže přesná čísla neexistujou. Na Islandu to bylo podle Googlu cca 1600 km za 44 dní. Kilometry však nejsou přesným ukazatelem. Důležitý je právě čas strávený na cestě, to bylo z pravidla více než 12 hodin denně. Jednou jsme jeli 10 km 3 hodiny, protože nám foukal „lehký“ islandský vánek do ksichtu. Zpět jsme těch samých 10 km dali za půl hoďky téměř bez šlapání.

V Izraeli to bylo cca 900 km za 26 dní.

• Nejelo s vámi žádné doprovodné vozidlo a spali jste pod širákem. Jak si ty jako vozíčkář řešil hygienu? A co riziko stále hrozících dekubitů?

Hygiena. Na Islandu jsme si udělali sympatický rekord 25 dní bez sprchy. To asi mluví za vše. Sprchu jsme za těch 44 dní měli celkem asi 4x v první půlce, pak už nebyla možnost a platit za kempy jsme si nemohli dovolit. Vlastně asi ani nechtěli. V Izraeli se nám dařilo průměrně 1x za týden sprchu zvládnout, díky výše zmíněným lidem. No, nevoněli jsme no, co vám budu povídat.

Toaletu jsem vlastně neřešil, když to na mě přišlo, hoši mě hodili někde do struhy, na silnici nebo pokud možno na něco měkkýho a bylo. Naštěstí to jakžtakž cítím.

Dekubity, to je svinstvo, kterýmu jsem se ani já nevyhnul. Naštěstí šlo vždy pouze o malé „dekáče“ na nohou, se kterými jsme celkem úspěšně bojovali. Lékárnu jsme měli vždy skvěle vybavenou a rány uchovávali v čistotě, ačkoli se to vzhledem k naší nehygieně zdá jako sci-fi.

Více fotografií – Izrael a Palestina

• Celou dobu jste byli spolu. Nelezli jste si na nervy? Nenašel se někdo z vás, kdo zapochyboval o těchto cestách? Stýskalo se vám po domově?

V tom je asi naše největší síla, dokážeme spolu být dlouho bez jakýchkoliv konfliktů a ponorka je někde v oceánu, u nás ne. Pravda, každou chvíli někoho z nás něco štvalo, handbike, málo jídla, zima nebo se ráno prostě blbě vzbudil, ale to byl každýho chvilkový problém, nic, co by ovlivnilo celkovou náladu.

Jenda, Mates, ani já jsme o našich cestách nezapochybovali, tím jsem si naprosto jistý.

• Kdo měl největší zásluhu na tom, že jste jeli? Kdo byl ten, kdo to všechno zorganizoval?

Stejně jako společně jedeme na kolech, jíme a spíme, tak jsme cestu i společně zorganizovali.

• Plány do budoucna? Eventuálně vaše další cesta?

V tuto chvíli je příliš brzy na zvolání nějaké další cesty do světa, sami o ní ještě ani mezi sebou nemluvíme. Chceme se věnovat běžným povinnostem, vzdělání, sportu a cestování.

Přečtěte si také Jiřího články v jeho blogu.

Zdroj: Jiří Čeloud